Chlupáč

 

CHLUPÁČ

Když se cítím pod psa, zraněná, opuštěná a mám potřebu se přitulit,pomazlit,být někým pochopena, jdu za svým nejlepším přítelem.Sedneme si v pokoji na postel, podívám se mu do jeho hlubokých černých očí, on na mne vykouzlí trošku legrační úsměv od ucha k uchu a hned je mi lépe.

V případech potřeby se vypovídat(snad mi dáte za pravdu, pokud zde prohlásím, že tuhle potřebu pociťujeme občas všichni) mi naslouchá něžnými malými oušky. Neujde mu ani slovíčko, je výborný posluchač.

V noci mne často budí noční můry. Můj přítel se v ten okamžik ke mne přitiskne kulatým bříškem, obejme mne huňatými žlutými tlapkami. Já se v tu chvíli přestávám bát a nořím se do náruče sladkých snů.

 Nastávají i okamžiky, kdy je mi opravdu ouvej. To vždycky přiloží oranžový čumáček na můj nos a mne se zdá jako by šeptal: „Zas bude dobře.“ Jednou mi dokonce půjčil svou pruhovanou oranžově bílou šálu, abych si mohla otřít vlhké tváře od slz. Je to hotový džentlmen.

Přiznávám se, že ho někdy používám jako polštář, nebolí mne pak za krkem. :-) On se však za to na mne nezlobí. Vždyť je to světle žlutý chlupáček, přítel do pohody i nepohody, který nikdy nezklame a nezradí. Ano, je to můj milovaný plyšový medvídek.